Vertriebsbüro in Frankreich

Již více než 20 let bydlíme na úpatí pohoří Larzac.
Od roku 2010 máme v horním patře naši kancelář „direktemang“.

„LARZAC“ byl v 70. letech mýtem spojeným s regionem, který svou odlehlostí a divokostí nejvíc připomíná Švábskou Albu. Jelikož však na Larzacu nežijí Švábové, nýbrž Francouzi ohrožení revolucí, nelze jeho historii přirovnat k švábskému žertu; mnohem spíše se jeho historie v roce 1999 stala vážnou realitou, když došlo k rozebrání restaurace McDonald’s v Millau.

Larzac leží v nadmořské výšce téměř 800 m a je jednou z četných náhorních plošin v jihozápadní Francii, asi 3 hodiny jízdy autem od Barcelony. Právě zde se začíná projevovat charakteristické španělské „R“. V květnu okraje silnic a kamenité pastviny zaplavují úchvatně krásné orchideje a právě odtud pochází světově proslulý sýr Roquefort.
Mlhavé listopadové dny uprostřed léta nejsou žádnou vzácností. Stejně tak ani zářivě modrá obloha v neúprosném únoru. Déšť, který se zvedne během několika vteřin, dokáže zahnat letní vedro trvající už několik dní. Rychleji, než si člověk stačí uvědomit, se mrholení změní ve sníh a hopla, dokonce i ovce před kanceláří uklouznou na namrzlém ledu.

Lidé zde jsou svérázní, mlčenliví, hrdí a pracovití. Nadané děti dříve odcházely do kněžského semináře v Rodezu, ostatní se jako vždy drželi rodinné tradice, ať už jako pastevci, zemědělští dělníci, v suterénech Roquefortu, nebo – když už nic jiného – jako povaleči v „Grande Café“ či „Chez Albain“.

Dnes se zdá, že je vše trochu jinak. Možná se najde zaměstnání u viaduktu v Millau, v cestovním ruchu nebo „přece jen něco“ v Roquefortu.
Jedna věc však zůstává: každý je nakonec rád, když si děti a vnoučata najdou práci ve vzdálené Paříži a útrapy skromného života v chudém departementu Aveyron tak skončí (alespoň pro vlastní rodinu). Jako zajímavost na okraj je dobré vědět, že velká část pařížských bister je v rukou „emigrantů“ z Aveyronu. Místní regionální kuchyně má vynikající pověst, protože převážně nedotčená krajina poskytuje to, co je nezbytné k životu a co se mezitím stalo luxusem: hříbky, kaštany, ovčí sýr, jehněčí maso, lesní plody a zvěřinu.

Náhorní plošina je už po staletí bičována větry. Nejsou tu žádné stromy, jen nízké keře. Není tu tedy ani úrodná půda, jen kamenité oblasti. Nic nechrání, nic není chráněno. Vítr nám sviští kolem uší, vhání nám slzy do očí a živočichy žene do stodol a domů.

V 70. letech, když francouzská vláda hledala nové prostory pro vojenská cvičení, padla volba rychle na region Larzac. Šlo o opuštěnou krajinu, jejíž pozemky často zůstaly pouze v rukou dětí a vnoučat, kteří žili daleko ve velkých městech. Místní zemědělci se s velkými obtížemi protloukali a byli závislí na velkých mlékárnách roquefortského průmyslu.
Tak to viděli tehdejší protestující.
O 30 let později je jejich vize nezávislého obhospodařování půdy na místě viditelná a v obchodech s biopotravinami „k dostání“. Ale o tom až později.

Jak to v životě bývá, i tehdy se našlo několik zemědělců, kteří nechtěli tolerovat rozšíření již existující vojenské zóny. Státní plán počítal s tím, že celý Larzac se má stát vojenským uzavřeným územím. „Výcvikový tábor smrti“ („champ d’entraînement pour la mort“) už nemělo být možné projet, ale bylo nutné „kroužit“ v širokém oblouku kolem něj.
To však nebyla jejich největší obava; mnohem horší bylo poznání, že se z přírodní oblasti má stát válečná zóna.

Než si to obyvatelé vesnice La Cavalerie a okolní lidé stačili uvědomit, Paříž již nakoupila značné množství pozemků a stala se hlavním a největším vlastníkem nedotčeného přírodního prostředí. Ne však proto, aby jej zachovala, ale aby jej přeměnila na válečné území.

V roce 1971 započala legendární mobilizace, která byla jakousi kometovou stopou hnutí roku 1968. Stovky lidí přijížděly na Larzac, přenocovaly ve stanech, vybudovaly demonstrační vesnici a obsadily půdu. Zůstávali tam tak dlouho, jak dlouho jim vydržely peníze nebo dovolená, a někteří dokonce až do upevnění odporu. V Německu jsme horlivě chodili na demonstrace za „svobodný Larzac“. Tvrdé jádro, tzv. „Larzac-pendleři“, nás na pravidelných informačních večerech informovalo o nejnovějším vývoji.
Osobně jsem byl tehdy v Heidelbergu přímo uprostřed dění, i když jsem (upřímně řečeno) ani pořádně nevěděl, kde Larzac leží. V tehdejším světě představovala jižní Francie dobrodružnou cestu do dalekých končin.
Osud měl pro přihlížející jako já zjevně připraven ostřejší plán. A tak jsem skončil tady, zřejmě jako poslední pozůstatek heidelberské iniciativy „Za svobodný Larzac“.
V duchu larzackého hesla „Za svobodný život“ jsme se léta motali a plácali, vložili jsme obrovské množství důvěry a pracovní síly do samostatné existence a dokázali jsme učinit skok ke svobodě v této podivné krajině s její svéráznou historií.

Nejsme však jediní – příběh pokračuje:
Až do zrušení projektu rozšíření vojenského tábora v roce 1981 francouzský stát vykoupil 6 300 hektarů půdy rozložených ve 12 obcích. Mezitím – po deseti letech sporů – se zde usadila řada původních demonstrantů a odpůrců, našli si práci v Millau (například Michèle Vincentová jako ředitelka městské knihovny), spolu se svými spolubojovníky založili sýrařské družstvo (jako například André Parentie, jehož ovčí sýr se jako specialita prodává v německých obchodech s biopotravinami) nebo dokonce udělali kariéru v evropské politice (jako José Bové).
Společně s farmáři, kteří se účastnili odporu, a squattery (přesněji řečeno okupanty farem) na pozemcích odkoupených armádou byla založena správcovská společnost (SCTL). Stalo se tak po tvrdých sporech s ministerstvem obrany a s časovým omezením na 30 let. Tato lhůta vypršela v roce 2013 a díky stále aktivním „Larzacianům“ byla prodloužena: „the show goes on“ a Larzac zůstává i nadále vzorovým příkladem oživení a zachování jedinečné krajiny.
(Ačkoli tento rajský kout leží hned vedle high-tech mostu v Millau, je protnuto dálnicí a hemží se turisty.) Mladí zemědělci si mohou pronajmout statek a spravovat jej až do odchodu do důchodu. Po uplynutí této doby se společně s představenstvem 85 přidružených členů hledá řešení pro další období. I tuto otázku se snažíme řešit.

Cílem druhé společnosti (GFA), která vzešla z protestního hnutí, byl nákup pozemků, aby je „vytáhli armádě přímo před nosem“. Dosud se podařilo vykoupit 1 200 hektarů půdy, čímž se dalším zemědělcům otevírá možnost hospodařit na Larzacu bez vlastních finančních investic, avšak také bez vlastnického práva, protože veškeré nové pozemky náleží společenství.

Mnoho zemědělských usedlostí již přešlo na ekologické hospodaření. Sýrárnu „Bergers du Larzac“, která patří do tohoto sdružení, jsme navštívili v roce 1993 s Hermannem Beerem a Brunem Schilcherem a položili jsme tak základ pro pozdější spolupráci. Dnes je tato sýrárna naším přímým sousedem.

Život na Larzacu poněkud upadl v zapomnění, tehdejší heidelbergští aktivisté možná odešli do důchodu nebo emigrovali.
Zůstala zde však životní kultura, která se dokázala udržet až do 21. století. Rozšíření bylo zastaveno a zbytek Larzacu byl ponechán místním obyvatelům a protestujícím. Vojenský tábor se dnes stal evropským vojenským výcvikovým táborem, kde se občas ještě střílí nebo v noci vyletí světlice. Místní obyvatelé, tedy my, můžeme v areálu absolvovat sportovní kurzy.
Spolužití zde funguje.
Samotný projekt odpůrců armády mě hluboce dojal, protože žije, vytváří kvalitu života a pracovní místa.
Bývalí němečtí aktivisté z Larzacu tak často, aniž by to tušili, nakupují v bioobchodech ovoce či sýry z doby svých hodinových protestů a tímto staromódním způsobem podporují projekt svého mládí.
Vědomí toho nás naplňuje hrdostí a štěstím – a právě to je smyslem tohoto textu, který pro vás napsala prodavačka sýrů z Larzacu.